Postřehy znuděného prodavače suvenýrů - pusto, prázdno...

Dobrá, v posledním blogu jsem přesvědčoval památekchtivé turisty, ať nejezdí teď v zimě do Karlových varů. Teď, s odstupem pouhého jednoho týdne, se kaju a prosím kohokoli, kdo nemá do čeho píchnout, ať se slituje nad promrzlými prodavači a přijede si s nimi alespoň popovídat. Takové hřejivé slovo zmůže víc než plná pen... dobrá nezmůže, ale lidi, probůh, kde jste?!  

Zkusím lidem na opačném pólu republiky vysvětlit, jak vypadají únorové Karlovy Vary. Jak asi tak vypadá únorová kolonáda. Zkuste si představit arktickou pláň. Dohlédnete široko daleko. Jediné, co vidíte, jeden na kost zmrzlý Eskymák s rybou napíchlou na zrezivělém kopí a partička znuděných mrožů. Teď si odečtěte ty mrože i Eskymáka a to, co zbyde, je zhruba otesaný výhled na vřídelní kolonádu.

Pokud někdo zavítá do Varů jednou ročně, a to zásadně na filmový festival, má v hlavě představu přecpaného města, kde si musíte vystát půlhodinovou frontu na párek v rohlíku, jenž si stejně nestihnete dát, protože byste potom nestihli to tříhodinové kambodžské drama o milostném čtyřúhelníku z domova důchodců. Vidí přecpané ulice zaneřáděné přes den lidmi a v noci a k ránu odpadky. A vidí život.

Já před sebou vidím pár turistů motajících se po ulici a zoufale bušících i po šesté hodině na obchody se suvenýry, aby se mohli zahřát.

Ono se krásně prodává v létě, to přiznávám. I kdyby nebyl zájem o zboží, není ZIMA. Ona je zima a ZIMA. Zima vypadá tak, že ráno nasněží, přes den teplota vystoupá ke krásným venkovním pěti, vřídelním sedmi stupňům a napadaný sníh do dvanácti roztaje.  Takže si ty rychlejší děti stihnou postavit sněhuláka a my v práci nemusíme mít zapnutý teplomet, který každých deset munut vyhazuje pojistky šesti sousedům okolo, na plné koule.

A pak je ZIMA. ZIMA se násobí tím, čím míň lidí mé pracoviště přes den navštíví. Pokud člověk do dvou hodin nevstane ze židle (nebo vstane jen kvůli tomu, aby někomu vysvětlill, kde jsou záchody, supermarket, funikolor, směnárna nebo lékárna), ZIMA roste a člověku prokvetou prsty, prokvete mu nos a brzy se modlí za každého otravného turistu, který ho donutí vysvětlovat věci, které by v sezoně po několikátém opakování už jen unaveně odsekával.

Už tady padla otázka, proč dělám práci, kterou nemám rád. Sice jsem odpověděl, že jsem ještě nikdy nenašel práci, kterou bych zbožňoval (i když jsem byl už párkrát podezřele blízko), ale když to vezmu kolem a kolem, já tenhle džob rád mám. Skutečně ano. Frustrace z prázdného města jsou vedlejší v porovnání s těmi zážitky, které mě potkají během nabušené sezóny.

Ale člověk žije dneškem, žije současnýmmi pocity. Srpnové žhnoucí peklo, kdy se mi kroutí chlupy na lýtkách a holubi se dobrovolně zabíjejí nálety do prosklené výýlohy, mi v těch krutých únorových dnech nepomůžou. Člověk sní o teplém kancelářském fleku s ústředním topením se sekretářkou s horkou kávou v rukách a pěti nulami na výplatní pásce

Jenže realita je jiná. Kafe jsem si udělal před deseti minutami, před pěti mi vystydlo. V malém přenosném topení podezřele hučí a já mám pocit, že dodělává. Dávám mu tak půl hodinky. Venku chodí po mrmamorových kostkách holub, kolíbá se zmrzle ze strany na stranu a v očích se mu zračí prosba o něco do žaludku.

Mohl bych mu dát to kafe. Už ho stejně pít nebudu...