Fandit Slavii či nefandit Slavii?

Upozorňuji předem, že tenhle text píše sparťan. Čistokrevný sparťan. Ale stejně tak čistokrevný fanoušek fotbalu, ať už toho dobrého, nebo toho, kdy lítají po hřišti drny, hráči se v malém vápně koupou v kalužích deště nebo toho, kdy rozhodčí odpíská třetí penaltu, jelikož dvě už předtím jedno mužstvo neproměnilo. I to k fotbalu patří, jsou to věci, které se budou do skonání světa probírat v hospodě u piva. A já se tam, v klidu, u dvojky bílého snažím čelit výpadům svého kamaráda slávisty a chápat jeho pocity k současnému stavu jeho milovaného klubu.

Už to pokračuje několik let. Nemá smysl tu ty roky vyjmenovávat a hodnotit, do jakých hlubin (a jestli jsou bezedné či ne) Slavia během nich klesla, jen si pamatuju den, kdy jsem si uvědomil, že to jde k šípku. Bylo to přerušené pohárové utkání před třemi roky v květnu proti Olomouci, kdy tehdejšímu generálnímu řediteli Miroslavu Platilovi přistál o poločase na hlavě kelímek s pivem. Tehdy jsem si řekl, že Slavii začínají krušné časy.

Ale jako každý fanoušek, tak i ten slávistický je na začátku každé nové sezóny plný optimismu. Kamarád sledoval přípravu, vyzdvihoval jak na začátku jara tak i podzimu vyhrané zápasy proti zahraničním soupeřům a já mu říkal, ať si schová silná slova a optimistické prognózy na samotný začátek ligy. Schoval. Slavia dvakrát třikrát prohrála, plácala se uprostřed tabulky (poslední dobou spíš ve spodní půlce, a už si na to docela sobecky zvykám) a kamarád najednou přestal řešit slávistické prohry, protože ty byly častější než akné na tváři čtrnáctiletého puberťáka, nýbrž vyzdvihoval ty sparťanské, byť jich bylo jako šafránu. Takže se dostal do pozice antisparťana.

Po skončení ligy s napětím sledoval, jaké že to změny se vyrýsují ve slávistickém světě, kdo odstoupí, kterého hráče jako nepotřebného naprosto nesmyslně odstaví na vedlejší kolej nebo rovnou vyhodí, kterého vyhořelého fotbalového pacienta koupí a jeho řeči začaly nanovo.

Budiž. Já totiž celé roky tvrdím, že jako Superman potřebuje svého Lexe Luthora, i sparťan potřebuje svého slávistu. Ta konfrontace nám dělá dobře, každý z nás zažil silnější roky, během kterých jsme se prodírali Ligou mistrů, i ty slabší, kdy jsme s mohli o pohárech nechat jen zdát. A stejně jako jsem o Baníku kdysi prohlásil, že prostě spadnout nemůže, protože pro mě neodmyslitelně patří do ligy, tvrdil jsem to i o Slavii. A platilo to pro mě dvojnásob. S + S derby jsou specifická, fotbalově vyhrocená a vždycky to pro mě byla událost.

Jenže doba se mění. Zápas Sparty s Plzní pro mě postrádají tu atmosféru dlouholeté rivality, Plzeň, i když je momentálně na fotbalovém vrcholu, nemá to jméno, které by znělo fotbalově v uších, ale nic lepšího momentálně liga nabídnout nemůže. Bohemka, Dukla, Viktorka Žižkov. Všechno kluby s tradicí, které si ve své době nedokázaly představit, že by mohly klesnout do nižších soutěží, že by mohly vyklidit pole. A přesto se tak stalo. Dlouhá léta živořily a se vší úctou k současnému stavu Dukly ještě živořit budou.

A není jediný důvod, proč by se k nim neměla přidat i Slavia. Ona cesta nahoru bývá dlouhá a komplikovaná, to ano, ale někdy nezbývá nic jiného, než si sáhnout až na dno a smířit se se stavem věci. Byla doba, kdy mě tenhle klub zajímal, i když hlavně v tom negativním slova smyslu, užíval jsem si každou jejich porážku a s nadšením volal svému slávistickému příteli s posměšky, co to zase ti čutálisti na hřišti předváděli. Jenže ta doba je pryč a s ní i můj zájem. Ať už je u klubu český, slovenský nebo nizozemský trenér, přestává mě zajímat, přestávám ho "nemít" rád, přestávám si užívat jeho starosti. A to je špatně.

Jako sparťan bych chtěl svou nenáviděnou Slávii se směšně sešívanými dresy a emotivně nadupanými děkovačkami zpět, abych se měl komu vysmívat, nebo mu se stisknutými rty gratulovat. Je mi to jedno. Ale pokud TUHLE Slávii nemám mít, pokud mě tyhle zážitky v nejbližší budoucnosti nečekají a Slávie se dál bude plácat poblíž vod sestupu, upřímně a ze srdce jí přeju sestup. Ne ze škodolibosti nebo z důvodů svého fanouškovství. Prostě proto, že budu doufat, že z toho zdevastovaného a nepoužitelného popela povstane tým, který si zaslouží moji zdravou nenávist. A k tomu má zatím ten současný daleko...