Postřehy znuděného prodavače suvenýrů.

Život ve městě plyne dál i po svátcích. Jak těch "našich", tak po pravoslavných. Ty první slavíme doma s rodinou, ty druhé - tedy alespoň turisticky zasažená část Varů - v práci a doufáme v enormní nájezdy turistů a rabování našich útulných krámečků. Nemá smysl tu rozebírat, jestli a jak moc se letos zadařilo, spíš si za ty roky na jednom místě člověk uvědomuje, co dnes a denně zažívá, co ho vytáčí a frustruje a kdy má chuť si vrazit rampouch do srdce a modlit v brzký konec. Jestli je konec starého a začítek nového roku ideální k sumírování, troufám si shrnout celé roky psychické šikany a podělit se o ně. Pokud bude někdo s postřehy souhlasit, dobře pro mě, pokud ne... i tak dobře.

 Nechci tu třídit turisty do sort. Sortování je neetické, rážlivé a každý národ má něvo do sebe. Ale možná čerstvý zahraniční vzduch, možná cizí řeč, možná cizí prostředí, podivná měna a průvodce, který uklidňuje, že se tu člověk nemůže ztratit, i když pak zofal rodinka pobíhá dvě hodiny mezi krámky a hldá svou skupiny, možná tisdíc dalších aspektů může za to, že komunikace mezi prodavačem a zákazníkem občas drhne.

Spousta situací se člověku postupem času vymazává, ale ty zásadní zůstavají. Kdo chce, nechť souhlasně pokývá hlavou...

- deset minut po prodeji lázaňského pohárku se záakaník vrátil a tvrdil, že je rozbitý. Oponoval jsem, že je naprosto v pořádku a ptal jsem se, jestli z něj pije tak, jak má. Samozřejmě že ano, tvrdil a aby to dokázal, strčil si ústí pohárku do úst a pak ho plný vody naklonil a osmdesátistupňový slaný pramen si vylil do obličeje. Vidíte, prskal, nefunguje...

- devadesát procent zákazníků pravděpodobně netuší, z jakého materiálu mají ledničku. Všichni požadují magnety na "chaladělnik", ale když ho mají v ruce, zkouší ho přidělat na všechno, co je v dosahu, na dřevo, sklo, plastová dvířka, na vlastní předloktí a diví se, jak málo drží. 

- problém s měnou je jedním z nejzásadnějších. Už jsem vzdal fakt, že někteří zákazníci zásadně nevidí ceny, i když budou na výrobku na třech místech. Ovšem jejich pokusy s třemi centy a pětikorunou v dlani, kdy se domáhají koupě dvoustovkové položky a nutí mě, ať si z jejich ruky vyberu tolik, kolik potřebuju, mě ráno nepřipraveného a neposilněného kávou dohánějí k šílenství.

- dalším zásadním problémem je otázka materiálu. Nevím, z čeho se v okolních zemích vyrábějí talíře a skleničky, ale vysvětlit jednomu člověku od nich, jaký je rozdíl mezi sklem a porcelánem, je úkol hodný mistra. Porcelán je u nich keramika nebo sklo, sklo je samozřejmě obyčejný plast a keramické zboží je papír. Tuhle křižovatku jsem nikdy pořádně nepochopil...

- Většina turistů nikdy nechodí nakupovat za denního světla (chodí pouze lidé ze zájezdů, které projíždějí městem a ti chtějí být obslouženi teď a hned a dokážou kvůli třicetikorunovému magnetu směle odstrčit všechny lidi před sebou a přerušit obchod za několik tisíc), nýbrž pět minut před zavíračku a nejlépe přesně ve chvíli, kdy zhasnu světlo. Můry by jim mohly závidět. Takže o respektu z otvírací doby nemůže být řeč, můžu se oblíkat, chrastit klíči a mít v ruce tašku, stejně nikomu nedojde, že má odejít.

- a ano, samozřejmě nepozdraví, nepoděkují a každému, byť třeba padesítiletému skorostarci tykají. 

- máme tu pěkně rozdělené a rozlišené krámky. Suvenýry, karlovarská kosmetika, bižuterie, oplatky. Stejně pravidelně požadují pohárek v bižuterii a koňskou mast v oplatkách. U mě osobně už byl zájem o kafe, kondomy, izolepu, paměťovou kartu do fotoaparátu, toaletní papír, ponožky, deštník, repelent proti hmyzu, kufr nebo termosku.

- chtějí slevu na věc za padesát korun a když jim slušně odpovím, že na jednu věc slevu nedávám, zeptají se proč? Na takovou otázku zřejmě neexistuje slušná odpověď.

- nezávidím jim jejich (ne)orientaci. Jsou schopni tvrdit, že včera kupovali naprosto stejný pohárek tady na tom místě o stovku levnější, jenom tady prodávala žena. Fakt, že jsem prodával ten den já, a že ta cena je holý nesmysl, neberou v potaz.

- nechají své tříleté dítě rozmlátit půlku regálu s porcelánem a pak mi s klidnou tváří oznámí, že oni to nebyli. Ano, jsou jediní v obchodě, ale oni to nebyli...

Jak tu tak sedím a v poklidu sepisuju tenhle článek, napadá mě spousta dalších poznatků a zážitků. Některé z nich by docenili kolegové, jelikož se do stejných situací dostávají, některé z nich jsou spíš mé osobní výkřiky do tmy a traumatizující bolístky nebo perličky, na které se vzpomíná při sklence vína.

Všichni tady moc dobře vědí, že tohle město leží, stojí a padá na turistech, ale to neznamená, že po práci doma netluču čelem o svůj dubový kuchyňský stůl. Možná jsme oproti jiným státům prťavá zemička, nemáme moře, kokosy nebo ropu, ale mozkové závity se nám otáčejí o několik kilometrů za sekundu rychleji. A díky bohu za to...