Východoslovenské zápisky: Rok druhý - Banská Bystrica.

Náš poslední den na Slovensku jsme si hodlali užít naplno. Už proto, že tohle byla neplánovná zastávka. Chtěli jsme pouze příbuzné na poslední přenocovací štaci zbavit několika potravin, nechat se pozvat na zdvořilostní sklínku (těch dvanáct dalších bylo z donucení, to tvrdím pořád) a odpoledne vyrazit z Košic zpátky do Čech. Nakonec jsme zjistili, že když se ráno brzy sbalíme a necháme se odvézt na vlak, budeme mít celý den na cestu do Banské Bystrici, z které můžeme jet rovněž vlakem. Což se jevilo jako jednodušší, turističtější a tím pádem zajímavější. Byla to pravda tak napůl.

Asi ze mě mluví alkohol nebo Tomášův otok na kotníku, jehož aura pokazila celý poslední den a provázela nás až do Čech, ale můj první dojem z Bystrici je, že je to hnusné město. Bez urážky, nadsázky a potřeby urážení. Samozřejmě že jsme si našli místa, která se nám líbila, ale v globálu a z celkového pohledu návštěvníka, který neví, co čeká, jsem byl docela překvapený, jak depresivně působí.

Naše první kroky vedly neplánovaně do nemocnice. Tomášovi se po výstupu z vlaku objevil v očích takový podezřelý smrtelný lesk a vůbec se nebránil, když jsem mu navrhl, že se můžeme s otokem pochlubit někde na pohotovosti. Když mi po cestě nohu ukazoval, skoro jsem věřil, že má šanci vyhrát nějakou cenu, jelikož se mu kotník proměnil do obludně vypadající hmoty připomínající sochy na Velikonočních Ostrovech. Jediná pohotovost, která vykonávala službu, byla v nemocnici, takže jsme sedli na městský autobus a nechali se dovézt na konečnou.

Nejsem si jist, kolik lidí hrálo nebo vidělo horor Silent Hill, respektive tu část, která se odehrává v nemocnici. Ten, kdo ano, ví, kam tím mířím. Zvenčí to působilo jako továrna uprostřed kamenolomu, kterou obývá parta bezdomovců a Fredy Krueger, uvnitř se až na poměrně slušně zařízený vestibul pohybovalo po patrech jen několik opuštěných invalidních vozíků a světla podezřele vynechávala. A ne, když nad tím tak uvažuji, nemluví ze mě zpackaná nálada toho dne, mluví ze mě stísněné pocity, které jsem tehdy po procházení oprýskanými chodbami měl. Vím, že místní lidé nemají jinou možnost, ale já bych se dobrovolně odpojil z přístrojů, než abych tam musel jeden den trávit.

Na pohotovosti - tedy urgentu, jak to tam nazývají - nám otevřela postarší sestra. Konverzaci s ní jsem vyprávěl už tolikrát, že mi to samotnému přestává připadat vtipné. Tomáš jí vysvětlil situaci, jak nás u vody něco pokousalo. Mně se po celé noze udělaly fleky, jemu otok jak hlava Tomáše Řepky.

"Dermatolog tu nieje," prohlásila roztomile a stejně jako všichni čtenáři místího blogu, i ona mi odpouštěla mou neslovenštinu.

"Aly my nepotřebujeme dermatologa," vysvětloval jsem jí trpělivě, "jsme na pohotovosti, kdo jiný by nám měl pomoct než místní doktor?"

"A kto vám s tím pomóže?" Pokrčila rameny. "S tím vám nikto nepomóže."

"Třeba doktor?" nadhodil jsem znovu.

"Ten tu nieje," stála si tvrdošíjně za svým.

"A je něco, co si na to můžeme koupit?"

"Ve městě je poliklinika."

Ještě jsme zkusili vyždímat z ní alespoň zlomek nějaké rady, když jsme pochopili, že nás prostě do ordinace k doktorovi nepustí. Bůh ví, jestli v tom byla lenost nebo odpor k papírování. I když jsme jí před očima mávali s cestovním pojištěním, stále jen krčela rameny.

"Víte," pokračoval jsem slušně, "čeká nás dlouhá cesta domů. Co ta cesta s tím může udělat? Nějaká rada?"

Zatvářila se tajemně a zvedla ukazováček. "Móže to byť horšie," zašermovala prstem ve vzduchu. "aj móže to byť lepšie."

Nevěřícně jsme na ni po té diagnóze zírali.

Otočil jsem se na Tomáše: "Kurva, to bude materiál na blog."

A s tím prohlášením jsme odešli.

Abychom uchlácholili nevěřící oči a otok, který začínal žít svým vlastním životem, šli jsme se najíst a naprosto neslovenský gyros nám udělall docela radost.

Nakonec jsme si našli místa, kde se dalo nejen fotit, ale i přestat myslet na nevydařené poledne. Prošli jsme si park s vystavenými tanky z druhé světové války, Tomáš neměl šanci s otokem na ně vylézt, tak jsem se obětoval kvůli focení alespoň já. Pokračovali jsme do Muzea SNP, pustili si halucinogenní černobílý film z války a prohlídli si noviny, bankovky, výstroj a vůbec všechno, co tehdy lidem zpříjemňovalo život. Tohle ano, tohle za pozornost stálo.

A zakončili jsme to placenou prohlídkou bombardovacího letadla. Příjemná důchodkyně nám ochotně převyprávěla celou historii stroje, my si ho nadšeně osahali a rozloučili jsme se s celou republikou.

Ve vlaku, konkrétně jeho lůžkové části, jsme objevili dalšího ochotného člověka. Stevard (celou cestu jsme se dohadovali, jestli kope za čtyři procenta, nebo za naše) nám s radostí posluhoval, ohříval nám polívky, nosil je až do kupé, Tomášovi dával pravidelně mokrý ručník do mrazáku a balil mu s ním nohu (jsem si jistý, že to je jediný úd, na který si nechal Tomáš sáhnout) a když jsme se z piva a vína tak opili, že jsme si navzájem fotili zdevastované nohy a chodili jsme se slanými oříšky prudit do vedlejšího kupé tři slečny, vůbec mu to nevadilo. Poslední slovenskou vzpomínkou tak zůstává mé probuzení v noci, kdy jsem namátkou sáhl po jedné lahvi na skládacím stolku, abych zahnal žízeň a ráno jsem zjistil, že Tomášovi se nechtělo v noci na záchod, tak jednu z nádob nade mnou použil. Tuhle ruskou ruletu jsem hrát nikdy netoužil....

Ovšem i přes všechny trable, navštívené i nenavštívené památky a místa, je opět na co vzpomínat. Jen člověk musí vzít v potaz několik faktorů, přibalit víc léků, vykašlat se na vypsané spoje a věřit vlastním očím a dovolená nemůže dopadnout špatně. Ne na Slovensku. Možná je tam nemocnice jak z hororu, tropický hmyz u vody a některé autobusy působí jako prototypy z první republiky, ale pohostinnost je tam neopakovatelná, takou člověk nikde jinde nepocítí. A za to stojí všechny otoky světa...