Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Východoslovenské zápisky: Rok druhý - Dobšínská ľadová jaskyňa.

Už dopředu je třeba poznamenat - toto opravdu nejsou a pokud mě paměť, která do toho roadtripu sahá, neklame, ani nebudou klasické cestovatelské zápisky s doporučeními a varováními, kam zajít, čemu se vyhnout a kde mají nejhezčí hotely a servírky (i když to poslední vlastně ano). Je to několik zápisků z cest, z nichž některé se vyvedly více, některé méně a některé se vlastně vůbec nekonaly. To ovšem neznamená, že by nestály za zaznamenání. Tak to třeba někteří můžou pojmout jako návod, jak v žádném případě necestovat...

Dobšínskou ledovou jeskyni si pamatuji z dětství, kdy jsem ji navštívil s rodiči. Nebyl to výlet podle mého gusta. Ale který v dětství koneckonců byl? Nic jsem nesměl, musel jsem stát otci za zadkem a pořádně se nabalit, abych chraňbůh neprochladl.

Letos na jaře to měla být naše první zastávka. Tomáš byl z loňského přebíhání mezi slovenskými památkami nadšený, z noclehů u příbuzných neméně a já ho několikrát přesvědčil, že na slovenském čerstvém vzduchu se pálenka zvrací mnohem lépe a plynuleji, než fernet na tom českém. Už dopředu jsem si na internetu našel trasy a časy všech spojů, které pro nás byly zásadní, pořídil jsem si chytrý notýsek (ten se postupem času stal nejen zbytečným, ale dokonce nenáviděným) a zařídil u příbuzných noclehy.

Kolem šesté ráno jsme přijeli do Košic, kde jsme měli skoro dvě hodiny času do dalšího autobusu, který nás měl s jedním přestupem zavézt až před jeskyně. Během dvou hodin jsme stihli posnídat pivo a víno a za dvě hodiny jsme při čekání na autobus zjistili, že to měl být vlak, a že jel kupodivu načas, ovšem bez nás. Takže jsme poprosili ochotného pána za okýnkem v informacích, který nám vytiskl nejbližsí vlakový spoj a ten nás měl opět s jedním přestupem dopravit na místo. A následující dvě hodiny volna jsme trávili, jak jinak, ochutnáváním místního alkoholu...

Nastoupit do vlaku jsme zvládli bezvadně. Ovšem - co nám pán za okýnkem neřekl - přestupové městečko Margecany mělo dvě stanice a my samozřejmě aktivně vystoupili na té první, a poté jsme museli půl hodiny dělat společnost jedné sličné slovenské flétnistce, která nás ráda (dodnes se tak trochu domnívám, že se nás spíš bála) doprovodila na správné místo, z něhož už vlak samozřejmě dávno odjel. Tou dobou mohlo být ve stínu pětatřicet stupňů, mně hořelo víno v žaludku, Tomášovi hlava předstíraným úpalem, a my měli před sebou opět dvě hodiny volného času. Ještě že byla na místě hospoda...

Od doby, kdy jsme nastoupili do vlaku, jsou už vzpomínky trochu rozmazané. Pamatuji si, že já se věšel na záchrannou brzdu a měl jsem ohromnou legraci z toho, že mě udrží, Tomáš se snažil v kupé vylézt ke stropu a já za ním pouze chodil a čistil pošlapané sedačky, a když konečně usnul, dorazili jsme na místo.

Tam jsme zjistili, že jsou jeskyně mimo sezónu otevřeny pouze do čtyř hodin. Bylo deset minut po čtvrté. Průvodčí nám oznámil, že vlak, který stojí na nástupišti, je poslední, který odsud odjíždí, takže nám nezbývalo nic jiného, než ho dohonit, naskočit do něj a vůbec se netěšit na zpáteční cestu.

Za ten poměrně dlouhý den jsme zjistili několik důležitých faktů.

Slovenské hory jsou nádherné, dlouhé a bez auta se k nim zatraceně složitě dostává.

Za jeden den jsme cestováním a zabíjením času po hospodách (konkrétně v Margecanech bylo nádherně; zkoušeli jsme odposlouchávat rozhovor tří dělníků u vedlejšího stolu, ale ta východoslovenská šariština je prostě kouzelně nesozumitelná) jsme utratili víc peněz, než za celou dovolenou dohromady.

Nevěřte internetovým spojům, když vyrážíte do zahraničí a nedůvěřujte kamarádovi, který jim důvěřuje.

Naštěstí jsme věděli, že nás následující den čeká poměrně poklidná návštěva Prešova. A jak jsem vyčetl z notýsku, bylo tam toho dost k vidění. Takže jsme se snažili hodit první den za hlavu a pořád jsme si říkali, že mohlo být vlastně ještě hůř, že jsme mohli nocovat v Tatrách před vstupem do jeskyně, nebo v nějaké cikánské vesničce obklopeni gangem polonahých Romú. Vždycky může být ještě hůř. Člověk zkrátka musí doufat, že si to vybral už na začátku. Byla by škoda zanevřít. Protože Slovensko je nádherné, neopakovatelné a plné malebných míst, kde člověk může zabloudit, umrznout, nebo skončit okradený na skládce přikrytý zažloutlými novinami...

Autor: Antonín Mazáč | úterý 12.11.2013 19:15 | karma článku: 7,75 | přečteno: 419x
  • Další články autora

Antonín Mazáč

Východoslovenské zápisky - Svatba.

Slovenská svatba je specifická záležitost. Možná už to není tak pompézní událost, jak si ji někteří pamatují nebo o ní slyšeli vyprávět, ale přesto stojí za to ji zažít. Konkrétně na samém východním cípu Slovenska, za Vranovem nad Topľou. V místech, kde i cikánské osady přestávají vypadat jako bloky příbytků, ale připomínají termitiště. Tam leží kouzelná vesnička Dľhe Kľčovo a my tam vyrazili na pozvání příbuzných.

29.9.2014 v 22:35 | Karma: 11,10 | Přečteno: 555x | Diskuse| Cestování

Antonín Mazáč

Karlovarské zápisky - Na Andělskou horu a zpět.

Když sedne člověk po deseti letech na kolo a vydá se do kopců, kde žijí jen permoníci a horolezci, nemůže očekávat, že se to obejde bez následků. To mi mělo být jasné už den před plánovaným výletem. Ale pořád jsem naivně doufal, že mě čeká cesta po rovince do Lokte, kde budu řídit jednou rukou, v průběhu mávat rybářům a vodákům a ve finiši se najíme na nějaké nezakouřené zahrádce. Bohužel - všechno bylo jinak.

3.4.2014 v 21:05 | Karma: 7,39 | Přečteno: 280x | Diskuse| Cestování

Antonín Mazáč

Fandit Slavii či nefandit Slavii?

Upozorňuji předem, že tenhle text píše sparťan. Čistokrevný sparťan. Ale stejně tak čistokrevný fanoušek fotbalu, ať už toho dobrého, nebo toho, kdy lítají po hřišti drny, hráči se v malém vápně koupou v kalužích deště nebo toho, kdy rozhodčí odpíská třetí penaltu, jelikož dvě už předtím jedno mužstvo neproměnilo. I to k fotbalu patří, jsou to věci, které se budou do skonání světa probírat v hospodě u piva. A já se tam, v klidu, u dvojky bílého snažím čelit výpadům svého kamaráda slávisty a chápat jeho pocity k současnému stavu jeho milovaného klubu.

30.3.2014 v 0:55 | Karma: 8,41 | Přečteno: 379x | Diskuse| Sport

Antonín Mazáč

Postřehy znuděného prodavače suvenýrů - pusto, prázdno...

Dobrá, v posledním blogu jsem přesvědčoval památekchtivé turisty, ať nejezdí teď v zimě do Karlových varů. Teď, s odstupem pouhého jednoho týdne, se kaju a prosím kohokoli, kdo nemá do čeho píchnout, ať se slituje nad promrzlými prodavači a přijede si s nimi alespoň popovídat. Takové hřejivé slovo zmůže víc než plná pen... dobrá nezmůže, ale lidi, probůh, kde jste?!

11.2.2014 v 19:30 | Karma: 10,76 | Přečteno: 1006x | Diskuse| Společnost

Antonín Mazáč

Postřehy znuděného prodavače suvenýrů - čtrnáct a dost.

Miluju svou každoroční dvoutýdenní pracovní odstávku. Ne že by uškodila delší, jako v dřívějších dobách. Člověk tak nějak zregeneroval. Nebo spíš měl někde v hlavě fakt, že může začít regenerovat později. Že může v poklidu týden proválet v posteli a stejně mu jich ještě pět zbývá. Pět sladkých týdnů v teple.

3.2.2014 v 22:25 | Karma: 9,43 | Přečteno: 570x | Diskuse| Společnost

Antonín Mazáč

Postřehy znuděného prodavače suvenýrů.

Život ve městě plyne dál i po svátcích. Jak těch "našich", tak po pravoslavných. Ty první slavíme doma s rodinou, ty druhé - tedy alespoň turisticky zasažená část Varů - v práci a doufáme v enormní nájezdy turistů a rabování našich útulných krámečků. Nemá smysl tu rozebírat, jestli a jak moc se letos zadařilo, spíš si za ty roky na jednom místě člověk uvědomuje, co dnes a denně zažívá, co ho vytáčí a frustruje a kdy má chuť si vrazit rampouch do srdce a modlit v brzký konec. Jestli je konec starého a začítek nového roku ideální k sumírování, troufám si shrnout celé roky psychické šikany a podělit se o ně. Pokud bude někdo s postřehy souhlasit, dobře pro mě, pokud ne... i tak dobře.

13.1.2014 v 15:50 | Karma: 21,09 | Přečteno: 1069x | Diskuse| Společnost

Antonín Mazáč

Východoslovenské zápisky: Rok druhý - Banská Bystrica.

Náš poslední den na Slovensku jsme si hodlali užít naplno. Už proto, že tohle byla neplánovná zastávka. Chtěli jsme pouze příbuzné na poslední přenocovací štaci zbavit několika potravin, nechat se pozvat na zdvořilostní sklínku (těch dvanáct dalších bylo z donucení, to tvrdím pořád) a odpoledne vyrazit z Košic zpátky do Čech. Nakonec jsme zjistili, že když se ráno brzy sbalíme a necháme se odvézt na vlak, budeme mít celý den na cestu do Banské Bystrici, z které můžeme jet rovněž vlakem. Což se jevilo jako jednodušší, turističtější a tím pádem zajímavější. Byla to pravda tak napůl.

30.11.2013 v 17:10 | Karma: 6,25 | Přečteno: 458x | Diskuse| Cestování

Antonín Mazáč

Východoslovenské zápisky: Rok druhý - Bardejov.

V okolí Šariše jsme se pohybovali už třetí den. A pokud je něco zapsáno na seznamu UNESCO a básní o tom devadesát recenzí na internetu, musí na tom městě něco být. Bazilika svatého Jiljí, místní koupele, muzeum a náměstí, které sice není tak velké a zalidněné, jak by člověk čekal u turistického města, nicméně příjemný den se tam strávit dá. To by ovšem člověk nesměl mít sebou společníka, jehož noha od kotníku dolů začínala připomínat červenou řepu...

27.11.2013 v 14:00 | Karma: 5,26 | Přečteno: 702x | Diskuse| Cestování

Antonín Mazáč

Východoslovenské zápisky: Rok druhý - Zemplínská Šírava

Třetí den na Slovensku jsme asi už měli přibližnou představu o tom, co nás ještě dál čeká. Pochopili jsme, že naivní byly myšlenky o extrémně levné dovolené díky noclehům u příbuzných. Přesouvání z místa na místo se nám prodražilo víc, než jsme čekali. Takže zamýšlených padesát euro na osobu vyrostlo na trojnásobek. Stejně tak jsme zjistili, že ať přijedeme kamkoli, do jakéhokoli města, autobusová nádraží jsou všude stejná. Zašlá, nevzhledná, smutná. Pardon, sousedi, ani pod vlivem to nebylo lepší.

24.11.2013 v 13:05 | Karma: 6,04 | Přečteno: 623x | Diskuse| Cestování

Antonín Mazáč

Východoslovenské zápisky: Rok druhý - Prešov.

Bez debat jedno z nejhezčích měst, které jsme měli možnost za dva roky na toulkách po Slovensku navštívit. Město vína, krásných žen a soli. Zavítali jsme do něj po náročné cestovatelské anabázi, odpočinutí po noci strávené u pohostinných příbuzných. Tentokrát se naštěstí nemuselo cestovat daleko. Cesta z Košic do Prešova není náročná, je přímá a poměrně krátká. Jen ty autobusy by to chtělo trochu zmodernizovat. Jako by to místní "obchodníci" tušili, skoro na každé zastávce stojí vstřícný, i když poněkud podezřelý člověk s telefonem u ucha a nabízí levnější cestu minibusem až na místo. Slováci jsou na takovou přepravu možná zvyklí, my si raději drželi odstup.

18.11.2013 v 14:00 | Karma: 10,18 | Přečteno: 672x | Diskuse| Cestování

Antonín Mazáč

Východoslovenské zápisky: Den čtvrtý - Spišský hrad.

Že se cestuje se střízlivými vnitřnostmi lépe, než s těmi, které se celou noc nakládají v alkoholu, jsme věděli už od prvních studentských večírků. Na dovolené se většinou ale popírají všechna fakta, na Slovensku zvlášť, tudíž jsme do Spišského Podhradie dorazili obzvlášť unavení. Hrad se z dálky jevil neškodně, ale čím více se k němu člověk přibližoval, tím rychleji nám docházelo, jaká je to kopcovitá zrůdnost a v duchu jsem proklínal jablečného Jelzina i všechny jeho příbuzné.

14.9.2012 v 13:25 | Karma: 10,74 | Přečteno: 961x | Diskuse| Cestování

Antonín Mazáč

Východoslovenské zápisky: Den třetí - Vranov nad Topľou a okolí.

I když jsme se vážně snažili, kromě Vranovské přehrady jsme v okolí nenašli nic, co by stálo za cestování ve třiceti stupních a po celonoční pijatyce. Z mládí jsem si pamatoval cikánské osady s domky se střechami z plechů, s množstvím satelitů a zaparkovanou felicií před každým zničeným plotem. Alespoň z toho se nic nezměnilo. Felicie možná nahradila jiná, trochu honosnější auta, ale životní styl a způsob obživy těch bizarních postaviček zůstal na stejné úrovni. Takže to stálo za fotografování. Bezpečné fotografování z auta, jak jinak.

13.9.2012 v 17:00 | Karma: 9,16 | Přečteno: 658x | Diskuse| Cestování

Antonín Mazáč

Východoslovenské zápisky: Den druhý - Slovenský kras.

Nejblíže chudobě jsme byli ve Slavci poblíž maďarských hranic. A paradoxně to nebyla chudoba slovenská, i když ta se tam také ukázala v celé své kráse (pokud lze v téhle souvislosti o kráse hovořit), nýbrž naše. A Začalo to už na košickém nádraží, kde jsem v domění, že jde o obsluhu veřejných toalet, vrazil bezdomovkyni do dlaně euro a benevolentně jsem jí naznačil, že si drobné může nechat. Za rohem jsem skutečné obsluze zaplatil čtyřicet centů a od té doby to s námi šlo z kopce.

12.9.2012 v 17:25 | Karma: 7,72 | Přečteno: 717x | Diskuse| Cestování

Antonín Mazáč

Východoslovenské zápisky: Den první - Košice.

Když má někdo osm sourozenců, má to spoustu nesporných výhod a nevýhod. Pořád je koho bít a krást mu sladkosti. Je na koho svést rozbitá váza v předsíni. Nebo k nim můžou jezdit vaše děti na dovolenou. A to i přesto, že jo to skoro tisíc kilometrů daleko, příbuzní jsou roztahaní po všech čertech a některým z nich díky hutoráčtině a gadzovštině skoro nerozumíte, čemuž podomácku vypalovaná osmašedesátiprocentní ořechovice nepřidá. Ale i přesto (nebo právě proto) jsme si výlet po místy chuďoučkém východě nebývale užívali.

9.9.2012 v 14:30 | Karma: 8,24 | Přečteno: 942x | Diskuse| Cestování

Antonín Mazáč

KARLOVARSKÉ ZÁPISKY - Růžový poklad.

Bylo mi asi osm. Rodiče měli chatu v Chodově pod nádražím a celá chatařská kolonie si brala každou středu dovolenou a stáli nadržení u potoka, kde měla porcelánka skládku a týden co týden tam Tatra vyklápěla růžovou smršť poškozeného porcelánu. Co na tom, že byly hrnky naštíplé a talíře měly nepravidelný potisk? Máma je vystavala v obývacím pokoji do poličky, otočila je zdravou stranou na oči návštěvníkům a pak se mohla chlubit tou dokonalou sbírkou chodovského růžového porcelánu. Bohužel to kouzlo odvál čas a stejně jako si dřív člověk užíval každou žvýkaku z Tuzexu, i u tohohle sortimentu zapracovaly roky, obklopily nás jím (Karlovy Vary a okolí určitě) a my vlastně přestali vnímat jeho hodnotu.

26.8.2012 v 17:05 | Karma: 12,70 | Přečteno: 768x | Diskuse| Ostatní

Antonín Mazáč

KARLOVARSKÉ ZÁPISKY - Kolonáda taky ráda.

Jsou čtyři hlavní dotazy, které mi kladou turisté každý den v práci - Kde jsou tu toalety? Kde jste se naučil tak dobře rusky? Proč nepřijímáte rubl? Co tu je k vidění? Nalevo, soudruzi, a po schodech dolů, ve škole, prostě proto a je toho tu spousta. No... ehm... bývávalo. Nějak nám to ubývá. Všiml si toho už někdo? Registruje někdo, že památky mizí, nikdo je nerenovuje a je tu čím dál méně míst na pokoukání? Když má člověk v kapse placku becherovky, vypadá sice i dolní nádraží jako koloseum v dobách největší slávy, ale stejně... něco tu je špatně.

19.8.2012 v 22:00 | Karma: 9,82 | Přečteno: 604x | Diskuse| Ostatní

Antonín Mazáč

Karlovarské zápisky - Třináctý pramen... a dál?

Nebudu tvrdit, že jsem Becherovku nikdy neochutnal. Kdepak. Dokonce byly doby, kdy jsem ji ochutnával pravidelně a ve větším než malém množství. To bylo za časů, kdy už jsem měl díky škole v přírodě bohaté zkušenosti i s jinými (beru zpět - pouze s jinými) prameny, a kdy jsem jako dítě pravidělně podstupoval kúry v dnes již prakticky neexistujících lázních Kyselka. Tehdy se mi kroutila pusa pokaždé, když jsem po snídani stál povinně ve frontě na pramen číslo neznámo kolik a vymýšlel jsem, jak se tomu vyhnout. Nepamatujisi jediného spolužáka, který by se na to těšil. Dnes, s odstupem nějakých dvaceti let, můžu s klidem prohlásit, že můj odpor přetrval.

12.8.2012 v 15:56 | Karma: 6,84 | Přečteno: 608x | Diskuse| Ostatní

Antonín Mazáč

KARLOVARSKÉ ZÁPISKY - Ivanovy Vary

Nemohu s absolutním přesvědčením tvrdit, že jsem Karlovarák. Narodil jsem se o třicet kilometrů dál a bydlím deset kilometrů západněji, ale za patnáct let vykořisťování a odvádění daní (nějak se mi příčí napsat jednoduše práce) se mi tohle město zarylo pod kůži hlouběji, než Eternal do zad opilého motorkáře. Jsou dny, kdy je mi z místního postředí všelijak, jsou dny, kdy se dušuji, že bych odsud nikdy neodjel, ale po většinu ostatních dnů se pohybuji v nejniternějším centru města a říkám si : Kdo jiný by dokázal tuhle sebranku Vietnamců, Rusů a nicotného zlomku našinců posoudit lépe než já? Samozřejmě že nikdo.

10.8.2012 v 17:15 | Karma: 13,77 | Přečteno: 870x | Diskuse| Ostatní

Antonín Mazáč

Pohřbena zaživa (povídka)

Drcla jsem hlavou o strop, až mi tam křáchlo jak ve starý pračce. Okamžitě jsem si tam sáhla a v tu samou vteřinu mi bylo jasný, že tam budu mít bouli jak kokos. Tak to mi ještě scházelo. Minulej týden vyvrknutej kotník, teď rozbitá hlava.

28.1.2012 v 13:30 | Karma: 10,44 | Přečteno: 554x | Diskuse| Poezie a próza

Antonín Mazáč

Jezuitou proti své vůli

"Kašli na to, tolik papírování a stejně jí dají jen pár stovek." Tahle jedna věta mi stačila k pochopení celého procesu, kterému se na úřadech říká administrativa, u mě v zaměstnání práce za trest a u nás doma "vypiš za mě tu složenku, já mám ruce od marmelády". Potřeboval jsem prozřít a trvalo mi to třicet dva let. Bohužel, ten okamžik přišel s nemocí mé matky, kdy jsem nucen oběhávat úřady po celém kraji a dožadovat se minimálních obnosů, aby ona mohla fungovat. Na jednu dávku mě obtěžkali deseti papíry, zalezl jsem si s ochotnou pomocnicí do baru a probírali jsme se tím. A někde mezi fernetem a pistáciemi mi to docvaklo.

26.1.2012 v 19:33 | Karma: 11,51 | Přečteno: 666x | Diskuse| Ostatní
  • Počet článků 21
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 670x
Rád lidi straším, rád rozesmávám, rád informuju, rád matu. Takže jsem nejspíš takový nadšený spisovatelský šotek, který má raději fikci než skutečnost. Skutečnost bývá totiž často krutější...

Seznam rubrik