KARLOVARSKÉ ZÁPISKY - Kolonáda taky ráda.

Jsou čtyři hlavní dotazy, které mi kladou turisté každý den v práci - Kde jsou tu toalety? Kde jste se naučil tak dobře rusky? Proč nepřijímáte rubl? Co tu je k vidění? Nalevo, soudruzi, a po schodech dolů, ve škole, prostě proto a je toho tu spousta. No... ehm... bývávalo. Nějak nám to ubývá. Všiml si toho už někdo? Registruje někdo, že památky mizí, nikdo je nerenovuje a je tu čím dál méně míst na pokoukání? Když má člověk v kapse placku becherovky, vypadá sice i dolní nádraží jako koloseum v dobách největší slávy, ale stejně... něco tu je špatně.

Sice tu máme pět kolonád, ale jen dvě stojí za tu námahu sem dojít. Mlýnská a tržní vypadají k světu, Karel je postavil dobře a odolávají nájezdům vodychtivých turistů, ale zbytek je zanedbatelný. Vřídelní kolonáda je skleněná zrůda postavená provizorně místo té provizorní. Nechce se mi věřit, že to s ní tehdy mysleli vážně. Ale čert vem kolonády, jsou to karlovarské symboly, stejně jako kamzík.

Tedy jelen. Docela bych se chtěl podívat do duší a průvodcovských rozpisů cestovních agentur, které sem vozí cizince. Ne že by byl kamenný jelenokamzík nějaký zázrak, mistr sochař byl nejspíš pod vlivem, když se pustil do práce a jelen u Japonských zahrad, o němž se skoro neví, je mnohem skvostnější dílo, ale je to přece místní symbol. Ať už tím chtěl básník říci cokoli, když se někde řeknou Vary, napadne každého Pupp, Becherovka, Bartoška a kamzík. Jenže turistům to nic neříká. Všichni chtějí vidět Ruský kostel, všichni musí na exkurzi do Becherovky, ale jelen je tak nějak na vedlejší koleji, nikdo ani neví, že tam chudák na vršku stojí. Hanba.

A to máme všechno. Vážně jsem přemýšlel, kam bych vzal bandu nadržených turistů, kteří by po mně chtěli vytvořit celodenní program zakončený nějakou třešničkou. Byla tu Kyselka, byl tu Dvořákův platan (tedy on tu pořád je, jen zmizela cedulka, takže už nikdo neví, co to tam roste za staříka), bylo tu aspoň něco. Místo toho zůstalo v turistickém centru vypuštěné jezero, kde skejtují malí kluci a polozbořené monstrum Národního domu, na kterém je cedule oznamující znovuotevření na jaře příštího roku (Ha! HA!).

Možná bych měl do svého rodného města spíš lákat a zvát lidi, mluvit o krásách a parádních místech, o zdejším životě a nekonečných množnostech. A já vážně budu. Až něco z toho ucítím, napíšu všem, co znám a budu tím nejlevnějším a nejochotnějším průvodcem. Ale to bude nejspíš za dlouho. Do té doby mi zbývá maximálně ta Becherovka. Tak na zdraví!