KARLOVARSKÉ ZÁPISKY - Ivanovy Vary

Nemohu s absolutním přesvědčením tvrdit, že jsem Karlovarák. Narodil jsem se o třicet kilometrů dál a bydlím deset kilometrů západněji, ale za patnáct let vykořisťování a odvádění daní (nějak se mi příčí napsat jednoduše práce) se mi tohle město zarylo pod kůži hlouběji, než Eternal do zad opilého motorkáře. Jsou dny, kdy je mi z místního postředí všelijak, jsou dny, kdy se dušuji, že bych odsud nikdy neodjel, ale po většinu ostatních dnů se pohybuji v nejniternějším centru města a říkám si : Kdo jiný by dokázal tuhle sebranku Vietnamců, Rusů a nicotného zlomku našinců posoudit lépe než já? Samozřejmě že nikdo.

Určitě není náhodou, že spousta mladých lidí odsud mizí. Praha, Plzeň, Adis Abeba, kamkoli. Při mé poslední návštěvě Plzně (týkalo se torozlučky se svobodou a propánaboha, Plzeňáci, vy máte ale možností!) jsem zaregistroval ve tři hodiny v noci neskutečně zaplněné ulice a restaurace. Nebyla zahrádka, kde by to nežilo, nebyl chodník, kde by se neválel opilý student. Po návratu do Varů jsem si uvědomil, jak tu "chcípl kojot", jak s oblibou tvrdí jedna místní karlovarská postavička.

Když odečtu cizince, kteří po večerch vyrážejí do města, nezbývá moc lidí, co by se tu promenádovali. Podivné. Na turistické město, na město, kam se jezdí léčit průběžně půlka světa, kde Jackie Chan nakopává zadky českým kakadérům a James Bond oškubává Arabáše při pokeru v "srbském" hotelu Splendit, je to zatraceně málo.

Ale ono se nejspíš nebude čemu divit. Pro nezaujatého cizince je tu spousta krás (ano, škarohlídi budou kroutit hlavou, ale ano...), ale po cestě do práce procházím okolo tolika polorozbořených, zničených nedo nebo natrvalo uzavřených památek, až je člověk do breku. A jediní, kdo jsou schopni do nich investovat peníze, je ruský lid, jenž ja navyklý na určitou životní úroveň a tu mu prostě osazenstvo místních vyšších kruhů zajisit nemůže.

Tak se mi vkrádají na mysl otázky, které mne rozpolcují. Akceptovat Rusy? Opovrhovat jimi? Živí mě - jenže si tím na lidi dělají nárok. Jsou arogantní a mám občas pocit, že zapomínají na jednadvacet let nadvlády (nebo si vůbec neuvědomují, že skončila) - jenže my už na ně jsme stejně npříjemní a úseční. Takže to vyřeším diplomatiky a přes den budu ochotný zaměstnanec s příjemným úsměvem a po večerech je budu v hospodě s přáteli kritizovat a rozcupuju je na kousky. Ale samozřejmě dám zapravdu všem známým, kteří mě navštíví jednou za pět let, jsou znechuceni a kroutí hlavou nad ruskými nápisy, reklamami a obchody. Po ně to musí být jednorázová těžkostravitelná bomba.

Ale má to jednu nepopiratelnou výhodu. Až se tam za Uralem někdo dobře vyspí, posnídá, nasadí papuče a rozhodne se se svým obřím vojskem ovládnout svět, tohle město bude v bezpečí. Na svoje vlastní přece nikdo nezaútočí...